Duben 2018

Jsem prý ženský pohlavní orgán?

30. dubna 2018 v 0:40 | Johana
První máj lásky čas.
Dnes mi můj manžel na romantické procházce, u stolu v kavárně sdělil ničehonic, že se "tvářím jako" píča" a vypadám jako pí...a".
Říkal mi to opakovaně celé odpoledne, protože měl jeden ze svých záchvatů zla- tzv. běsy.
Proč se mi tentokrát tak dotklo, když jsem na jeho vulgarismy a jiné věci zvyklá až osmnáct let?
Zvyknout se na to nedá. Ale i kdyby to bylo cokoli jiného - i facka- nebude to tak zraňující, protože se snažím už osmnáct let svému manželovi líbit. Mám to asi z mládí, kdy jsem získala vždy víc jako hezká než jako sebe si vážící.
Můj manžel byl pro mě princ. Sama ho z něj nelogicky udělala. A často mi mi říkal , že mi to sluší, koupil mi čas od času spontánní pozornost ( kabelku, čokoládu, noční košilku), viděla jsem, že mě má rád a že se mu líbím. Postupně to ustávalo, aniž jsem si toho všimla. Ze vztahu bylo přátelství s přátelským objetím 2 x denně. Žádné něžné dotyky, pohlazení,žádné pozornosti,žádné. Varovný signál? Možná..
Až dubnová perda mezi oči mi trochu rozsvítila v kebuli,
" Ty jo Johy, vždyť on na tebe úplně kašle jako na ženu, proč tě to tak překvapuje?" Prostě jsi pro něj hezká asi jako "píča", i když muži ji většinou mají rádi, takže proč je to vlastně nadávka? Nebyl to řeba kompliment? Něco na způsob pohádkové odpovědi " tatínku mám tě ráda jako sůl", za který Maruška také nesklidila ovace? Ale můj bývalý muž "píči "rád nemá, nic mu neříkají a používá ono slůvko pouze jako hanlivé. Kdekdo je p...a. Hlavně ty, které se mu nelíbí, v práci má Andulky a Monči a Simči a Vendulky. Jen ty ,co nemá rád nazývá tím kouzelným slůvkem. Jako pravý muž.

Takže jsem tedy v kategorii pí..a.

Jsem tedy "pí..a" , vypadám tak a tím to končí i pro mě.
Čumím jako "píča", chovám se jako píča", to všechno už znám. Staré běsy se jen stupňují.
Odpoledne krásného nedělního dne končí a já jedu domů autem ješt před chvíli svého muže, které mi tam jako trest zanechal a utekl s běsy uvnitř pryč jako malé vzteklé dítě.
Nevím kudy, takže to beru cestou, kterou znám a to jk Andělu a po kolejích u Anděla jako tramvaj, takže stojím s autem u refýže skříplá mezi tramvajemi, lidé nechápou, co to přijelo na zastávku a já se modlím, aby tramvaj neudělala s maželova auta harmoniku.
Odbočím už mezi auta a policejní majáček mě celkem potěší. Uf. Někdo mi poradí. Mladý hezký policajt mi přijde milý a galatní ( proti manželovi vyloženě vzor gentlmama). Chápe, že neumím vyjet z centra, chápe že nemám ani řidičák v kabelce, chápe, že jde o důsledek hádky a můj boj o přežití mezi tramvajemi. Dává mi nejnižší možnou pokutu a ukazuje cestu. Nenadává mi nepoučuje, cítím něco jako pororumění a neříká, že jsem "p--a", jak milé od muže!

Lodičky na Vltavě, krásný den, dvojice všech věků vedoucí se za ruku a sedící na lavičkách v klidu a pohodě. Vybrali si toho pravého partnera? Nebude jim nadávat a ponižovat? Moc bych jim to přála.
Nový život už asi nestihnu, i když bych se mu nebránila, ale budu o něco víc chápat klientky, které řádného muže nechtějí. Nebo s ním nechtějí žít. Dělají dobře. Muži už nejsou naši ochránci a princové, i když to v nich díky archtetypálnímu nastavení pořád bláhově hledáme. V buranech i hogo fogo týpcích.
Hledáme je jako své duše, hledáme je, i když nám milionkrát ublížili a ublíží. Něco je v nás špatně. Dlouho se trhá pavučina vztahu, ale jednou se urve úplně. Třeba v krásný jarní den na Žofíně, kdy váš muž přestane být pro vás mužem. Spadnou vám klapky a místo muže v blýskavé zbroji se šmrncem podnikatele ve vašem vědomí,uvidíte zoufalého mužíčka s běsy, hulváta a starého ne příliš úspěšného muže, který sám život tak tak zvládá. Nraduje se, neumí prožívat.
Proto jste "píča", proto tomu i věří...,aby sám unikal vlastní bezvýznamnosti. Běsy a děsy v sobě.
Kolik takových příběhů neděle dubnového dne viděla?

Kdo jsi? Kdo jsi?

26. dubna 2018 v 19:22 | Johana Kroupová
Rozhodla jsem se zmizet, vypařit, prostě utéct pryč, daleko a daleko. Ale kam? Proč ne třeba do zdivočelé země lužických hor, kam mě i syna vzal manžel kdysi na dovolenou. Mohla bych zalézt do skulin ve skalách nebo si zcela realisticky koupit malý domek a tradá.., sbohem Praho! Proč bych nemohla?
Už tak mi mizí klienti na vesnice a do exotických zemí. Mohla bych opravdu zmizet ve středním věku? Lákavá představa. Někde jsem nedávno četla, že je to nový trend , že "mizí i ženy", nejen muži, jak tomu vždycky bývalo.
Co tedy zmizet úplně? Odejít, vzít si občanku a zamést za sebou stopy. Jet autem a nazastavit. Jasně, hned by mě našli.., znám se. Něco bych určitě přehlédla. A byl by to jen a jen trapas a šledrián. A co se stalo? No právě.
Už slyším v hlavě tu terapeutickou otázku "a proč chceš vlastně zmizet? Co ti v životě chybí?"
Chybí!
"Chybí mi klid a nechybí vnitřní neklid a taky třeba identita, kterou pořád hledám a ona se mění jako pohyblivé obrázky, jako měňavka.. Připlouvá a mění tvary. A co já vím proč?"
"To je divné! Zkus ji ze sebe vydolovat."
"A jak? Zeptej se sama sebe pětkrát KDO JSI? Kdo jsi? Kdo jsi? Zkus to".
"Tak jo, ale bude to podivné, ale poslechnu tě, terapeutko".
Tak asi tak: terapeutka, matka, blogerka a autorka, jsem taky manželka a jsem - no i žena. Stačí to takhle? "
"Stačilo by, kdyby..,"
"Kdyby co, sakra ženská, už mě to nebaví, to je teda terapie s tebou samou. Hrůza. Já vím.. Stačilo by, kdybych měla pocit takové jakoby vnitřní celistvosti, integrity, že jo, to jsou ale žvásty, to ani klientům neříkáš, u nich se snažiš, viď"?
"Tak se hned nerozčiluj. Prostě se zkus vypnout a restartovat. Třeba nepotřebuješ být dokonalá. Vem si kolobežku a blbni. Vylez si na strom, udělej fotky, courej se po ulici, jak to máš ráda a nenech se schlamstnout. Viš kolik je kolem schlamschnutých? Co neumějí jen tak vyjít ze své role a pak potřebují náhražky? Mají depky a chodí za tebou".
"Už jsi mě unavila natolik, že ani nezabalím kufr, nedojdu k autu a nepojedu nikam. Neuteču. Jsi spokojená? Budu dál ve své identitě fungovat a lopotit se. Schlamschnutá sama sebou. Jako ostatní, jako moji klienti, jako přátelé, jako lidi na ulici. Jen někdy se vymknu a budu se toulat do noci jako naše kočky".
"Dělej, jak myslíš a už mě neotravuj, čekej si na svůj útěk, čekej si až do smrti. Na tu svoji svobodu. Já u toho být nemusím, jsem svobodná identita. A opustím tě. Už jdu. Nevolej mi, nepiš smsky, nebudu je číst"....
Odcházela jako uražená kočka, elegantně, svobodně a měkce našlapovala, jak to umí jen kočky.
Vlastně nevím, kam bych chtěla odejít.
Zítra si to zase promyslím.
Kdo jsi? Kdo jsi Kdo jsi? Pětkrát.

NEDESIGNOVĚ. ZMIZEL MI KLIENT.

25. dubna 2018 v 19:55 | Johana Kroupová
Moc ráda jsem se jednoho dne vykašlala na všechnu světskou marnost a marnivost obou pohlaví , na korektnost a designový svět všeho. A začala jsem úplně jinak..Čistě. Bez nutnosti designovat sebe a své okolí-jen s kočkami, rodinou a oprýskanou lodí - jedno, jestli u moře nebo u jezera - s novou svobodou uvnitř a s podobnými lidmi,kteří také utekli "před tím vším pozlátkem". Večer si děláme oheň ( jako v létě na zahradě v Praze,kde bylo hned za plotem pole a potom něm nastavěli domy-designové, drahé, rodinné) v ne designovém krbu a hrajeme na ne designovou kytaru.. Tady možná ještě existuje život nevystíhovaných a ne designových lidí. Tady jo. Vyhazuji Pandory ze svého shopu a vyrábím si vlastní výstřední šperky a žiju.
Často se objeví i nějaký Čech na psychoterapii. I ta je tady jiná, klidnější. Čas se pomalu a lehce odvíjí a cítím, že má smysl. Jinak než dřív.
Tobias si kreslí a maluje a hned ráno si tahá malířský stojan k moři a maluje ho stokrát jinak jako Klimt jezero Atersee...jo a našel si konečně holku a bydlíme všichni ve velkém strarém domě s atmosférou.. ., kde to vrže a praská..Večer sedávám na oprýskané dřevěné verandě a v létě hledám souhvězdí.. Tady jsou hvězdy mnohem blíž. Padají na hlavu a svítí bez oranžových kruhů světelného smogu.. noci jsou jako skrýše pokladů, vychutnávám si je a občas udělám i noční šperk..Bydlíme tu všichni - v domě, kde je cítit klid už při ranním nadechnutí -jako by říkal stůj, nespěchej, nic ti neuteče, hezky si sedni a poslouchej zvuky od jezera/rybníku/ moře.. Už nejsi v Praze.. můžeš jít jen tak obyčejně k jezeru/rybníku/moři a vůbec se na to nechystat,nemalovat -nedisagnovat..
První tempa studené vody tě probudí víc než ranní stres odchodů a odjezdů v přeplněné metropoli a věčné čekání na klienty v psychomístnosti( psychoterapeutické).
Klienti přicházejí do toho starého domu a vůbec se jim nechce odejít.. Do jejich mozků se zažírá touha. Odejít a už se nevrátit..
Zpátky do Prahy ani do jiných měst...Můžou zůstat u nás v hostinských pokojích , máme jich tu dost.. a ráno s námi posnídat... krásná terapie.. a vůbec ne drahá jako u life koučů. Ale i tak se někdy něco zvrtne.
Ten den přišel úplně nový klient. Kdosi ho snad doporučil, prostě přišel ve značkovém oblečení, celý designový. Nikdo neví, co vlastně potřeboval. Cestou do psychoterapeutického zahradního koutu, kde i večer bylo teplo a vlídno, zmizel.ZMIZEL! Jen trávě po něm zůstalo drahé značkové designové oblečení, zlatý šperk a designové hodinky, Klient jakoby se rozplynul. Zalarmovala jsem rodinu, sousedy a hledali jsme všude. Nikde nikdo..Moře bylo temně modré, obloha obsypaná hvězdami a nikde nepobýhal, neležel ani se netopil nahý člověk. Divné. Zmizel jako v béčkovém hororu.
Někdy se mi zdá,že ho zahlédnu na trhu s ovocem, na ošuntělé rybářské loďce se sítí ryb nebo na pláži u útesu. Nějak cítím,že je to on, že nezmizel.Třeba chtěl také utéct a žít nedesignově.Sám. Na ostrově. Přibývá nás a je to legrační vidět lidi bez designové šlupky. Odhazují je jako neptřebné haraburdí a to je první krok. Ke svobodě?